Ano, je to tak, přátelé, v sobotu jsme se zdejší partou překročili pověstný Rubikon a sešli se tváří v tvář :o). Kde nebo jak se ten nápad přesně zrodil, je asi těžké říct, pokud to tedy nechceme všechno rovnou hodit na Lvici :o), ale řekla bych, že to začalo už dávno předtím, oněmi nenápadnými setkáními nejodvážnějších blogerek jako je Tlapka, Boudicca a spol., které se sem tam plíživě sešly a staly se dle mého názoru těmi prvotními prasklinami, než se protrhne přehrada :o)
Osobně se přiznám, že když se Lvice vytasila s myšlenkou zorganizovat sraz píšáckého jádra, trochu jsem váhala a nebyla jsem si jistá, jestli je to až tak dobrý nápad – přeci jen nám naše anonymita poskytuje určité bezpečí a svobodu slova, nemluvě o tom, že vás osobní setkání může leckdy rychle připravit o iluze :o). Jenže pak přišel Admin se svými skeptickými poznámkami o tom, že takových srazů už se tu domlouvalo a skutek nakonec vždycky utek, čímž ve mně vyvolal jistý vzdor a paličatost, kdy jsem si říkala: "Jen počkej, my ti ještě ukážeme!" :o), a byl to vlastně takový první impuls pro to, na sraz skutečně vyrazit. Zvlášť, když blogeři kolem Lvice, jsou ti samí, které tak ráda čtu a pravidelně je virtuálně navštěvuju, takže teoreticky fajn lidi, co by mi naživo určitě hlavu neukousli :o). Nicméně skutečně reálné obrysy sraz dostal až ve chvíli, kdy mě zkontaktovala Tlapka s tím, jestli ještě pořád platí moje nabídka, že bych jí půjčila puzzle – to bylo jako takový malý elektrický šok, který mě přiměl si uvědomit, že se s píšáky VÁŽNĚ setkám, a začala jsem se na to celkem i těšit :o). Každopádně to byla skvělá záminka, abych nemohla vysrabit a svou účast na srazu si na poslední chvíli rozmyslet (a taky to byl moment, kdy jsem si konečně koupila jízdenku do Prahy :o), protože když už jsem to Tlapce slíbila, nemohla bych ji zklamat, zvlášť když mi její nápad udělal takovou radost (koneckonců sdílená radost je dvojnásobná radost a najít v mém okolí někoho, kdo taky holduje puzzlíkům, je mission impossible :o), nehledě na to, že to celému srazu dodávalo příjemně hmatatelný přesah, jakože naše virtuální dopisování bude mít dopad do skutečného světa, což je jen další důkaz toho, jak moc mi blogování obohacuje život – nejen vašimi přečtenými příběhy a historkami, které dost často pobaví, někdy dojmou, jindy poučí, nebo Projektem 101 cílů, který bych bez blogu nejspíš ani neobjevila, a pokud přeci jen ano, rozhodně bych se do něj nezapojila, což by byla velká škoda.
Nebudu zastírat, že jsem byla ze setkání trochu nervózní a chtěla jsem udělat co nejlepší dojem, nicméně palčivou otázku, co si vzít na sebe, jsem nakonec vyřešila tím, že jsem zůstala věrná svému normálu, neb zrovna před píšáky není důvod si na něco hrát :o), a oblékla jsem si to, co nosím obvykle, co je pro mě typické a v čem byste mě mohli běžně potkat na ulici nebo v práci. Daleko víc mě děsila otázka, co si tam vlastně budeme povídat, když na sebe všechno napráskáme na webu?! :o). Jinak se to samozřejmě neobešlo bez menších zmatků před odjezdem, kdy jsem se v pátek večer jen tak pro jistotu mrkla na blog ke Lvici a zjistila jsem, že je v tabulce najednou uvedeno jiné místo setkání, lehce mě polil pot, protože na zpáteční cestu už jsem si koupila jízdenku na vlak z Vršovického nádraží, které bylo blízko baru Waikiki, že to jako budu mít praktičtější, protože to nebylo nikde na metru a v tramvajích pořád lehce tápu :o), po vyplašeném komentáři mě naštěstí konečně napadlo taky zkontrolovat e-mail (poslední dobou je toho na mě nějak moc, jsem věčně věků roztěkaná a nic nestíhám, včetně toho být online :o(, kde jsem se dočetla vše potřebné a mohla jít s klidem v duši spát.
No a nejspíš bych to ani nebyla já, kdybych si do sobotního programu nepřibrala ještě něco navíc, když už jsem vyrazila do matičky Prahy, takže jsem se před jednou hodinou jako bonus courla po komplexu Futurama na Karlíně a na vlastní oči jsem obdivovala zdejší betonovou hroší rodinku, plameňáky i plavce – mimochodem všimli jste si, že je to pořád jeden a ten samý chlap? A smekám před autorem za takové detaily jako je šněrování bikin :o). Když o tomhle místě psala Lvice, zapřísahala jsem se, že se tam určitě musím taky někdy podívat, a sobotní prosluněné odpoledne mi k tomu přišlo jako jedinečná příležitost a moc se mi tam líbilo.
Tenhle nechápavý pohled "Co tam ta ženská s kruhem dělá?" mi mluvil z duše :o)
Cestou na Smíchov jsem si pak ještě udělala odbočku na Karlově náměstí k Mosaic House, protože ačkoli jsem kolem něj už několikrát šla, zdejší houbičky jsem si zatím nikdy nevyfotila, tak abych to měla kompletní :o)
Jak se blížila hodina H, moje nervozita rostla a moc mi nepřidalo ani to, když se mnou skoro celou cestu od Anděla k místu setkání kráčel jeden dost podezřelý týpek připomínající mi Mečounova Květoslava :o). Uvažovala jsem, že jsme vlastně solidní cvoci, když jsme se vypravili takový kus světa jen proto, abychom se na pár hodin osobně setkali s dalšími podobnými šílenci, které známe jen z virtuálního světa, a jen jsem si v duchu blahopřála, že nebylo od věci udržet účel své cesty před rodiči v tajnosti, abych nemusela poslouchat přednášky o tom, kterak se to na internetu hemží úchyly a podvodníky :o).
Vzhledem k tomu, že píšu report asi jako poslední (ale zatím jsem si články ostatních schválně nepřečetla, abych napsala zcela vlastní a ničím neovlivněný, byť už tradičně dlouhý text :o), neb na mě v úterý zaútočil nějaký agresivní virus a můj mozek zmítaný horečkou odmítal spolupracovat a vytvářet smysluplné věty, tak už víte, že to nakonec nebyl žádný trapas jako z noční můry a že se ani nedostavil žádný úchyl či podvodník (nebo v to aspoň pevně doufám :o). Naopak parta píšáků se ukázala být i naživo stejně rozmanitá jako na webu (rozhodně co se diskuzních témat týče :o) a moc fajn. Pokud jde o vzhled, z fotek na jejich blozích jsem věděla, jak vypadají Tlapka s Boudiccou, a nepokrytě přiznávám, že pro mě představovaly pevný záchytný bod, podle kterého jsem si říkala, že poznám náš stůl (nakonec to ale nebylo potřeba, protože poté, co jsem trochu zabloudila v zapeklitých chodbách restauračního zařízení, mi stačilo jen v suterénu pozdravit číšníka, který mě, aniž bych řekla cokoli dalšího, nasměroval k píšáckému stolu :o). Líbilo se mi, že Boudicca dorazila v nezbytné sukni, elegantní a patřičně ženská, jak ji znám z jejích vyprávění, ale překvapilo mě, že už je "místní" a nepřijela z Brna (tak to vypadá, když moc často nezavítám na blogspot :o). A každopádně musím Boudicce ještě jednou moc a moc poděkovat za poskytnutí dat, resp. za zapůjčení telefonu s daty, abych mohla zrušit dřívější jízdenku domů (ano, zcela slabošsky jsem si raději zarezervovala místo pro případný strategický ústup, kdyby se ukázalo, že si s vámi vážně nemám o čem povídat a že je to celé omyl :o), protože v restauraci nebyla wi-fi, na kterou jsem tolik spoléhala :o)
Tlapka byla stejně vtipná, milá a laskavá jako ve svém psaném projevu a jakožto extrovertnější z nás dost často udržovala hovor i zábavu :o). Jediné, co mě mrzí, je, že jsem k ní neseděla trochu blíž, abychom si mohly víc popovídat – tak snad příště :o). Lvice byla přesně tak elegantní a šik, jak jsem si ji představovala (jen jsem z jejího avatara měla za to, že bude medová blondýna :o) a rozhodně jí patří velký dík za celou organizaci a nadlidský entuziasmus, který nás všechny ostatní přiměl skutečně dorazit :o). Zmiňovaný Mečoun naštěstí nevypadal jako Květoslav a byl podstatně společenštější a zábavnější, než jsem si ho podle jeho líčení a nekonečných stesků, jak nemůže sehnat sličnou žínku a jak je stydlivý, zaškatulkovala :o). Což ale rozhodně bylo jen dobře, protože díky tomu se zbytkem extrovertnějších blogerů (např. s Raduš, která mě překvapila, jak extrovertně a sebevědomě působila, zkrátka veselá holka z Moravy, která je zvyklá pracovat s lidmi :o) bavil celou naši společnost a předcházel dlouhým odmlkám – takže díky, projevil ses jako správný gentleman a rytíř :o). Neb já bojovala se svým obvyklým problémem, a sice že jsem v hlavě převalovala tisíc nejrůznějších témat (jako výpravu na Futuramu nebo příhodu s Květoslavem), ale nakonec jsem je postupně všechny zavrhla s tím, že je to úplně mimo to, co právě probíráme, a vlastně by to asi stejně nikoho nezajímalo...
Sayonara je i při osobním setkání stejně svá jako na blogu a na spoustu věcí má neotřelé názory, ale naštěstí přišla bez meče, a tak nehrozilo, že by se debata nějak přespříliš přiostřila :o). Cayenne se přiznám, že zas až tolik nečtu, ale mám ji neodmyslitelně spjatou s finštinou a moc dobře si pamatuju její článek o původu některých finských slov, který mě hodně bavil, takže mě podle všeho nemělo překvapit, že sama bude taky seversky něžný světlý typ :o). No a mladinká Julie (nebo tak aspoň působí) mi byla taky moc sympatická a nepokrytě jí závidím její překrásné vlasy :o). Zkrátka sraz dopadl nad očekávání dobře, nebo rozhodně nad moje očekávání, protože by mě nikdy v životě nenapadlo, že si to takhle užiju, že se tolik nasměju a hlavně že se budu už po pár minutách cítit, jako bych byla posedět se starými přáteli (ono to tak teoreticky vlastně je, ale stejně v člověku nejdřív hlodá červíček nejistoty, když dojde na lámání chleba :o)
Trošku mě mrzí, že jsem se minula s Damn-girl (ale po svých vlastních zmatcích ohledně místa konání způsobených zejména tím, že jsem nečetla e-mail, nemám vůbec co mluvit, a rozhodně to podle mě není důvod, aby se na ni kvůli tomu kdokoli z nás zlobil, nebo aby se omlouvala, jak naznačoval titulek u ní na blogu :o), a chyběla mi na srazu Barjoha a taky MoW, i když u toho chápu, že jakákoli akce podobného typu vyžaduje náročné plánování a asistenci dalších lidí. Ale čertví, třeba se jednou dožijeme doby, kdy přijde hora k Mohammedovi a my MoWa překvapíme v jeho domovině :o)
No a o čem že jsme se to tam víc jak čtyři hodiny vlastně bavili? Nepřekvapivě o blozích – líbilo se mi, že většina z nás měla stejně jako já nutkání vzájemně se oslovovat přezdívkami, pod kterými se známe, místo civilními jmény :o). O komentářích – že to jsou perly, které je třeba uchovat pro budoucnost a mnohdy jsou lepší než samotný článek :o). O statistice a nejčtenějších článcích, jak to máme s anonymitou, a jestli o blozích vědí naši blízcí – u toho mi přišlo vtipné, že se to určitě někde řešilo i v článcích, ale naživo mi to přišlo zábavnější :o). Řešili jsme školství, bytovou situaci a útrapy se stěhováním, králíky a ostatní domácí mazlíčky, šílené manažerky... Ale přišla řeč i na praní a vaření – přiznávám, že v tomhle tématu jsem se tak úplně nechytala, ale aspoň jsem se dozvěděla něco nového :o), přičemž na hlášku "Ostrava, město perníku" asi do smrti nezapomenu :o). Celá situace byla navíc o to bizarnější, že jsme se celou dobu tvářili jako velcí slušňáci a sympatického číšníka jsme hned na začátku slušně odbourali, neb naše objednávky typu kola, kofola, tonik dávaly tušit, že se budou dít velké věci :o). No a pak jsme samozřejmě museli zdrbnout i blogery, kteří nebyli přítomni, z nichž nejvtipnější byla "Špatná holka z Ostravy", která píše ostře a beze studu prakticky o všem (a myslím, že u jejího blogu by se červenal i MoW – tedy soudě podle toho jednoho dvou článků, které jsem ze zvědavosti rozklikla a pak zděšeně zase zavřela), a přestože ji její výplody nikdo nekomentuje, všichni jsme hned věděli, o kom je řeč :o)
Takže závěr z mého historicky prvního blogerského srazu je takový, že setkání s vámi v reálném životě bylo podobně příjemné, jako na stránkách píše.cz, moc dobře jsem se bavila a jsem ráda, že jsem měla tu čest vás osobně poznat, přičemž se těším na další kolo, kdy se k nám doufám připojí i dosavadní váhavci a založíme novou cool tradici ;o)